O výletu do Indonésie nám vyprávěl náš kolega Ondra Zderadička z oddělení Business Travel.

Výlet do Indonésie jsme s kolegou Martinem naplánovali již někdy v listopadu. Volba termínu na únor byla celkem jasná, jelikož jsme si hodlali zkrátit zimu a vzhledem k dostatku dovolené jsme se rozhodli pro třítýdenní cestu. Ani jeden z nás nemá moc v oblibě turisty a všechno s tím spojené, takže po několika debatách a hledání na internetu to u nás vyhrály severní Moluky, souostroví na severovýchodě Indonésie, kde jsme turistů tušili minimum.

Pátého února jsme tedy nasedli do vlaku z Prahy do Lipska a přes Paříž, Singapur a Jakartu po 44 hodinách cesty, překročení sedmi časových pásem a rovníku oběma směry, přistáváme na jediném veřejném letišti severních Moluk, na malém ostrově Ternate.

OLYMPUS DIGITAL CAMERATernate – ostrov o rozloze cca 110 km2, kde momentálně žije cca 180 000 obyvatel, z nichž se drtivá většina soustředí ve stejnojmenném městě (indonésky Kota Ternate, tedy „město Ternate“), bývalo kdysi největším producentem hřebíčku na světě a rovněž hlavním městem provincie. Dnes již titul hlavního města přebrala, doposud malá, vesnička Sofifi na protějším, velkém, ostrově Halmahera, o kterém ještě bude řeč. Ternate ale stále zůstává největším městem v regionu, nad kterým se do výšky necelých 1800m tyčí stále aktivní sopka Gamalama. Po erupci v roce 2011, která trvala dvacet dní, zemřelo sedm lidí a stovky jich díky sesuvu půdy zůstalo bez domova, se většina obyvatel přesunula na bezpečnější stranu sopky, do nynějšího města. Jako na celých severních Molukách se místní živí převážně sušením a prodejem hřebíčku, muškátového ořechu (ne nadarmo se tomuto souostroví přezdívá „ostrovy koření“), pěstováním ovoce a samozřejmě rybolovem. Všechno z toho se dá koupit na trhu, který začíná již ráno a je z čeho vybírat. Vůně koření se přebíjí s rybinou a mísí s výfukovými plyny skútrů, jelikož jako v celé jihovýchodní Asii je to i tady ten nejoblíbenější dopravní prostředek. Ve městě ještě funguje hromadná doprava zvaná „bema“, tedy mikrobus s kapacitou sedmi lidí, která za 5 000 rupií (cca 10 korun) sveze za rámusu disca, které místní milují, kamkoliv po městě. Indonésané jsou obecně milí a vstřícní, což v těchto méně turistických místech platí dvojnásob. Na rozdíl například od Sri Lanky zde v turistech ještě nevidí peněženku, ale kuriozitu a tak nás všude a téměř každý s úsměvem zdraví „Halo Mister!“, fotí se s námi a každý, kdo alespoň trochu umí anglicky (a moc jich není), prohodí pár slov, aby se jednak pocvičil a jednak před „orang bule“ (cizincem) pochlubil, že mluví i jinak než indonésky. Bez indonéštiny to ale nejde a tak se za pochodu učíme alespoň základy. V Ternate jsme měli v plánu se zdržet jenom jednu noc, nicméně když nám ráno na trhu místní, anglicky mluvící, no.. Určitě ne průvodce, ale zkrátka místní, nabídl, že by na odpoledne sehnal auto a vzal nás kolem ostrova, neodoláme a odjezd z Ternate posouváme o den, žádný pevný plán nemáme. V rámci okružní jízdy navštěvujeme zachovalou portugalskou (Ternate je bývalá portugalská kolonie) pevnost Fort Tolukko, ze které je výhled nejenom na město, ale i na sousední ostrov Tidore a velký ostrov Halmahera, na který máme namířeno. Pokračujeme přes kopupání v zátoce, kde ochutnáváme nejen čerstvý kokos, ale i smažené banány, kterých je v Indonésii okolo třiceti druhů a některé nemají s těmi našimi moc společného, například tyhle na smažení jsou hodně škrobové a začerstva moc k jídlu nejsou, smažené ovšem chutnají skvěle. Navštěvujeme i kráterové jezero pod sopkou, které nemá žádný přírodní přítok, veškerá voda je jen z deště a podzemní vody a údajně u něj žijí krokodýli, což ovšem nezjišťujeme nijak detailně. Dáváme si ještě tradiční jídlo, smaženou rybu s chilli a rýží a po návštěvě další pevnosti se vracíme zpět do města.

080Další den již vyrážíme na protější ostrov Halmahera, který je suverénně největším ostrovem této části Indonésie. Lodí z Ternate do Sofifi se dostáváme za hodinu a náš další plán je přejet na sever do města Tobelo, odkud hodláme další den přeplout na další ostrov, Morotai a poté se pomalu vracet zpět. Automobily zde fungují jako veřejná doprava, není problém nějaký odchytit a když je auto plné, vyráží se. My v přístavu domlouváme velké SUV pro sedm lidí a jelikož už čtyřOLYMPUS DIGITAL CAMERAi místní na odjezd čekají, vyjíždíme prakticky okamžitě. Cesta po silnici, kterou můžeme kvalitou jen závidět, trvá do Tobela něco přes čtyři hodiny i s přestávkou na oběd. Ačkoliv místním jazykem nevládneme kdovíjak, za pomoci rukou, nohou a eventuálně slovníčku se celkem dobře bavíme a cesta ubíhá rychle, v Tobelu jsme po čtvrté odpoledne. Zatímco Ternate je převážně muslimské, Halmahera je mezi muslimy a křesťany zhruba půl napůl a tak je možné v Tobelu legálně koupit například pivo, což v Ternate možné není. Večer navštěvujeme karaoke bar, což je v tomto koutu světa velice oblíbená zábava a zpívající cizinec je pro místní zajímavá atrakce. Tobelo je jinak především přístavní město a pro nás je asi nejzajímavější, že je to výchozí bod pro cestu na sopku Dukono, kam máme cestou zpět namířeno.

Další den hned ráno bereme od hotelu další dopravní prostředek, bentor, což je klasická motorka, která má vepředu přidělaná dvě sedadla se stříškou, který nás i krosny bere do přístavu, na loď do Daruby, hlavního města ostrova Morotai. Pro ten jsme se rozhodli především kvůli jeho historii ze druhé světové války. V roce 1942 jej nejprve napadli Japonci v rámci bojů o tzv. Nizozemskou východní Indii (název nemá se současnou Indií nic společného – Nizozemská východní Indie byla holandská kolonie právě na území dnešní Indonésie od 19. století), kde šlo hlavně o ropu a nerostné suroviny. Japonci tehdy zaznamenali dost zásadní vítězství, kdy se jim celou kolonii povedlo dobýt a ztratili přitom „jenom“ cca 650 lidí, oproti dvou a půl tisícům mrtvých (a asi 60 000 zajatých) na straně spojenců. Jenomže jelikož Morotai mělo dost strategickou polohu, především při bojích o Filipíny, které jsou nedaleko, cca od září 1944 až do konce války probíhala bitva o Morotai. Generál McArthur si tento ostrov vybral jako základnu pro vzdušné i námořní síly právě k bitvám u Filipín.  Vzdušná základna, která na Morotai byla, je Filipínám nejblíže a ačkoliv Japonci bojovali, letiště i námořní základny spojenců se dařilo držet v chodu. Japonci se nicméně k obyvatelům Morotai nechovali rozhodně s nějakou úctou a místní je dodnes v lásce nemají. Řada z nich je zcela evidentně japonskou krví říznutá, takže je celkem představitelné, co se dělo. Další zajímavostí z této doby je příběh vojáka Nakamury, kterému nikdo o konci války neřekl, a tak se ještě 30 let po konci konfliktu schovával v ostrovní džungli, než jej našli a on dostal oficiální rozkaz ke kapitulaci. V Japonsku byl vyznamenán, ale prý nikdy nepochopil, proč se jeho z094emě vzdala. Na Morotai nakonec trávíme pět dní, jelikož máme štěstí a potkáváme skvělého průvodce, který je s námi tráví. Jeden den nám zařizuje motorky (tedy ne že by tam byla půjčovna, musíme si je půjčit od jeho známých) a jedeme se podívat do muzea druhé světové války a za jeho tatínkem na plantáže, kde pěstuje hřebíček, muškátový ořech, kakaové boby, kokosy a další, pro nás exotické věci, vše samozřejmě spojené s ochutnávkou, s tím, co máme tady se to srovnat nedá. Náš průvodce má, jak je v těchto krajích běžné, rozvětvenou rodinu, takže ve většině vesnic stavíme na focení s tetami, bratranci, sestřenicemi a jejich rodinami, na oplátku ochutnáváme smažený chlebovník, nebo čerstvého tuňáka s cassavou, což je něco jako naše brambora, škrobový kořen rostliny, který se smaží nebo vaří. Jeden den domlouváme rybářský výlet, kde ale dostáváme od místních na frak, jelikož zatímco oni ve třech ulovili asi třicet ryb, náš český tým zaznamenal jenom jeden čestný úspěch. Kotvíme ale na ostrově Dodola, který je jak z pohlednice – bílý písek a průhledná voda. Na pláži náš průvodce rozdělává oheň a kapitán naší lodi mezitím kuchá ulovené ryby, které hází přímo do ohně, některé se ještě mrskají. Po upečení se jen opláchnou mořskou vodou a můžeme jíst. K rybám zakusujeme ságo, což je jedlý střed ze ságové palmy. A přesně tak to chutná, jako dřevotříska nebo piliny. Dáváme si ho jen trošku, především ze slušnosti, to je asi to jediné z místní kuchyně, co už bych osobně znovu nemusel. S naším průvodcem ještě shlédneme část ostrova, kam se dá dostat autem, což je zhruba polovina ostrova, zbytek silnice se prozatím staví. Ještě tedy vidíme zrezlé tanky Sherman americké armády, které zůstaly tam, kde je při odchodu nechali, pláž, kde místní vyrábí kokosový olej, nebo „air kaca“ – místo, kde McArthur nejraději odpočíval a kde je dnes pamětní park. Pět dní nám uteklo rychle a my se opět vraceli na Halmaheru, do Tobela, kde jsme měli dva cíle – sopku Dukono a návštěvu původních obyvatel Halmahery – Tugutilů, o kterých nám náš průvodce povídal. Pro výlet na sopku musíme najít někoho, kdo zná cestu nahoru (turistické značky tu ještě nejsou) a pro výlet za Tugutily někoho, kdo zná jejich řeč, protože ti moc indonésky nemluví. Máme tedy co dělat.

Po příjezdu do Tobela tedy sháníme průvodce a opět se to po nějaké chvíli daří. Sopku nám slibuje hned druhý den ráno a také zajistí kontakt na někoho, kdo nás vezme za domorodci. Shodou okolností večer v Tobelu potkáváme čtyři Čechy, kteří mají ráno na sopku také namířeno, ale v autě už mají plno. Dukono je od Tobela asi hodinu jízdy, odkud se jde pěšky, nejprve je ale nutné se nahlásit na seismologické stanici, aby se v případě nutnosti vědělo, že na sopce jsou lidé. Podle našeho průvodce to jsou zhruba dvě až dvě a půl hodiny nahoru a to samé dolů, bereme si tedy každý tři 1.5l vody s tím, že se najíme po návratu (stejně jsme si neměli moc kde nakoupit, jelikož o tom, že pojedeme jsme se dozvěděli vlastně až ráno). Naše důvěra se ukázala jako zásadní chyba, jelikož vyšlapat pěšky Dukono znamená cca 15 km tam a 15 km zpět s převýšením cca 1100m. 123V obecné řeči je to asi 5 a půl hodiny nahoru a to samé dolů terénem, který se podle Martina dá v horolezectví označit stupňem 3, tedy že se už k výstupu musí používat i ruce. A že jsou potřeba. Asi 40 minut pod vrcholem na lávovém poli, které nejvíc ze všeho připomíná Mordor, potkáváme Čechy, kteří jsou už na cestě zpět se stejnou historkou, kterak jim místní tvrdili, že jsou za dvě hodiny nahoře. Společně si zanadáváme, zasmějeme se tomu a kluci nás zásobují tatrankami a dalším sladkým, za což jsme neskonale vděční. Vrchol sopky je ale fantastická záležitost. Dukono je aktivní a erupce prachu a kouře jsou několikrát denně. Lávu bohužel nevidíme, i když i to dle dostupných informací vulkán dokáže, ale při našem příchodu, pokud se to tak dá nazvat, je kráter naprosto čistý, načež začne soptit. Ze sopky jde kouř, vedro a slyšíme randál, jak se to v kráteru mele. Spadnout dolů do kráteru by nebylo žádné umění a pomoc by neměla význam, člověk by se buď hned uvařil, nebo udusil. Na vrcholu trávíme asi půl hodiny a vydáváme se zpátky, tentokrát už víme, co nás čeká. Cesta dolů je jen o chlup méně náročná než nahoru, zvlášť pro Martina, který v jedné průrvě skočí do bahna a jde tak celou cestu dolů v mokrých botech, což nic záviděníhodného není. Nakonec ale přežíváme a navečer se vracíme do města a ačkoliv jsme se o tom tehdy tak nevyjadřovali, zpětně to považujeme za nejlepší zážitek z celé dovolené. Další den tedy plánujeme jako odpočinkový a tak si, stejně jako na Morotai, od místních půjčujeme motorky a projíždíme se po okolí.

Navečer se potkáváme s dalším průvodcem, který je ochotný nás dopravit za Tugutily. Znamená to jet hodinu a půl autem z Tobela, vzít si loď přes záliv a další auto. Domorodce vidět chceme a tak se balíme, abychom ráno mohli vyrazit. Tugutilové jsou původní obyvatelé Halmahery, kteří původně žili v lesích a džungli, nicméně v současné době jsou vytlačováni společnostmi 148těžícími z džungle dřevo. Indonéská vláda jim výměnou za jejich lesy postavila vesničky s jednoduchými domy, těžařské společnosti některým z nich věnovaly elektrické generátory nebo skútry a tak potkat pravé Tugutily v lese je bohužel hodně těžké, ne-li nereálné. My dojíždíme do jedné z vesniček, kde průvodce dohodne, že u nich můžeme zůstat. Poprvé vybalujeme stan, jelikož v jejich chatkách není místa nazbyt, což nám nijak zásadně nevadí. Tugutilské bydlení již tedy není úplně tradiční, i když nás berou za částí kmene, který ještě v originálních lesních příbytcích bydlí, způsob obživy ale stále zůstává stejný a to je lov. Ráno se chlubí čerstvě zabitým divočákem, kterého ulovili v noci. Masa je dost a my slibujeme, že jim z části uděláme guláš, což později plníme. Po snídani, žabí polévce, nás přibírají na kontrolu pastí do džungle, musíme se ale držet vzadu, jelikož jsme v lese hluční, ve srovnání s nimi. Den předtím dost pršelo a mazlavé bláto nás stejně hodně brzdí. Za celý den bohužel v pastích nic nenacházíme, no, nemůže být každý den posvícení. Trochu nás zklamala džungle, primární les to bohužel není ani náhodou, je hodně vytěžený. Ačkoliv jsme toho za den nachodili celkem dost, po vykoupání v řece ještě sedíme s místními u palmového vína, místní hrají na kytaru a máme to tedy i s folklorem, který vidíme i další večer, který trávíme v jiné vesnici. Máme takové tušení, že někdo onemocněl a tak nás preventivně odvezli jinam. Hlavu si z toho neděláme, jelikož to je stejně náš poslední večer před odjezdem zpět do Ternate, kam vyrážíme následující ráno a cesta zabere půl dne. V Ternate se ještě potkáváme s naším průvodcem co nás vzal druhý den okolo ostrova, vyprávíme mu zážitky z Morotai a Halmahery a druhý den vyrážíme do Jakarty, odkud nás po třech dnech čeká cesta domů.

Severní Moluky jsou určitě zajímavou destinací pro cestovatele, kteří si nepotrpí na turisty a nevadí jim si vše zařizovat v průběhu cesty, tady to ani jinak není možné. Výměnou za to dostanete pobyt v místě, kde je bílá tvář pořád ještě raritou, místní obyvatelé, kteří si vás ihned získají svou vřelostí a pohostinností a kombinace těchto věcí jsou zážitky, které se dají zažít na čím dál méně místech. Ale tady se to ještě stihnout dá.

 

Autor: Ondřej Zderadička