Krásné povídání o tajuplné zemi plné historických památek si pro vás připravila kolegyně Veronika Vodicová.

Izrael vlajkaIzrael nikdy nepatřil do mého top výběru zemí, které bych si přála navštívit. Důvody byly nasnadě – nejistá bezpečnostní situace a s tím související neblaze vyhlášené kontroly při vstupu a odjezdu ze země, vyšší ceny a také údajná nepřívětivost místních k cizincům (i k sobě navzájem). Když se mi tedy naskytla možnost tuto zemi navštívit, kývla jsem, ale nic zásadního jsem si od návštěvy neslibovala. Spíš jsem byla připravena na nepříjemná překvapení.

První nepříjemné překvapení mě čekalo ještě před odletem a dá se říci, že Izrael na tom měl vinu jen proto, že jako jedna z mnoha zemí požaduje platnost pasu přinejmenším šest měsíců po návratu, což se ukázalo být pro mého spolucestovatele a jeho pas problém. Poté, co jsme přerezervovali letenky a veškeré zajištěné ubytování (od té doby se nevratným tarifům hotelů na booking.com vyhýbám jako čert kříži) a já se smířila s představou, že Jeruzalém nespatřím na Velikonoce, ale až o týden později, mohli jsme vyrazit páteční linkou Smartwings vstříc Izraeli a šabatu, který v době našeho příletu tato krásná země začala slavit.

Zeď nářků IzraelJeruzalém

Pokud už se vám podaří přicestovat do Izraele v době šabatu, zkuste si alespoň jako první město ve svém itineráři nezvolit Jeruzalém. Pokud tak totiž učiníte, budete mít dojem, že jste přijeli do města duchů, kde se život úplně zastavil. Obyvatelé Jeruzaléma dodržují šabat, který začíná v pátek se západem slunce a končí sobotním východem hvězd, asi nejpoctivěji ze všech. Až budete bloumat potemnělými ulicemi a hledat jako poslední záchranu arabský stánek, kde by se dalo sehnat něco k jídlu, může se vám zdát, že všichni zdejší Židé z města uprchli. Ale jen do doby, než uvidíte první z nich, jak se svátečně odění a v hloučcích (pánové v kloboucích a beranicích typických pro ultraortodoxní Židy, dámy v dlouhých sukních a šátcích) odebírají do synagog na večerní bohoslužbu nebo ke Zdi nářků.

Popsat Jeruzalém by vydalo na zvláštní cestopis a tak tedy jen ve zkratce. Historické centrum Jeruzaléma obehnané vysokými hradbami se dělí do čtyř čtvrtí – arménské, židovské, křesťanské a muslimské. Na necelém čtverečním kilometru najdete nejposvátnější místa hned tří monoteistických náboženství – křesťanský Chrám Božího hrobu, kde došlo podle Nového zákona k ukřižování Ježíše Krista, židovskou Západní zeď (známou jako Zeď nářků) přiléhající ke Chrámové hoře a odkazující se k existenci starověkého židovského chrámu, a konečně muslimskou mešitu al-Aksá a Skalní dóm nacházející na zmíněné Chrámové hoře. Právě v okolí Chrámové hory je napětí mezi muslimy a židy cítit nejsilněji. Ačkoli na horu vede 11 bran, nemuslimové a turisté mohou využívat pouze jednu z nich a pouze v určité hodiny. Náš čas vyhrazený pro návštěvu hory značně ukrojila doba strávená v nekonečné frontě a důkladná bezpečnostní prohlídka. Odměnou nám bylo přibližně 15 minut, které jsme mohli strávit prohlídkou okolí mešit, avšak i to se zdálo palestinským vojákům a policistům příliš – razantně a nepřátelsky se nás snažili z míst vyhnat ještě před koncem „otevírací doby“. Na návštěvu mešit jsme mohli také zapomenout, takže jsme se celkem vděčně vrátili zpátky do úzkých a přívětivých uliček súků pod Chrámovou horou, abychom si spravili náladu a za peníz dopřáli trochu té arabské vřelosti servírované společně s kávou ochucenou kardamomem a šťávou z granátových jablek.

Zatímco bezpečnostní kontroly u Zdi nářků nebo Chrámové hory si v ničem nezadají s těmi, jaké známe z evropských letišť, v návštěvě Chrámu Božího hrobu vám nebude bránit nikdo, ani když si do batůžku přibalíte kilogramy výbušnin. O bezcennosti života křesťanských poutníků mám možnost přemýšlet po celou dobu, kterou trávím v předlouhé frontě, abych shlédla svatyni s Ježíšovým hrobem. Bohužel arabská káva v kombinaci s granátovými jablky vykonala své a tak musím necelé dva metry před svatyní přenechat své místo netrpělivým etiopským poutníkům a vydat se hledat místo o poznání méně vznešené (prý jsem o nic nepřišla – na návštěvu malinké svatyně má každý vyhrazeno asi půl vteřiny, takže když už se dostanete dovnitř a podaří se vám trochu rozkoukat a neotlouci se o stěny edikuly, musíte zase ven, takže žádné dlouhé rozjímání).

S Jeruzalémem se loučíme ještě jednou návštěvou Zdí nářků, která na nás zapůsobila nejsilněji, a vydáváme se kolem Mrtvého moře k Negevské poušti.

 

Veronika - Mrtvé mořeMrtvé moře a Negevská poušť

Jestliže plánujete zajet k Mrtvému moři, nenechte si ujít dvě pozoruhodnosti, jež určitě stojí za návštěvu a nacházejí se v jeho blízkosti. Tou první je archeologické naleziště Kumrán, kde místní beduíni našli ve 40. letech 20. století vzácné svitky s náboženskými texty, přičemž ty nejstarší se datují až do 3. století před naším letopočtem a zahrnují i části Starého zákona (pokud umíte řecky, hebrejsky nebo aramejsky můžete si je v digitální podobě přečíst na stránkách Izraelského muzea).
Tou druhou je pak pevnost Masada nacházející se na vrcholu skalního útesu, kam se můžete vyvézt lanovkou, nebo jej můžete, jako my, zdolat pěšky takzvanou Hadí stezkou. Kromě pár ušetřených šekelů a spálených kilojoulů vám pěší výstup nabídne různé úhly nádherného výhledu na okolí pevnosti a Mrtvé moře. Masadu nechal postavit Herodes Veliký v 1. století před naším letopočtem a brzy poté se stala symbolem hnutí odporu proti Římanům (skupina židovských Zelótů na ní hromadně – raději, než aby padla do římského zajetí – spáchala sebevraždu). Dodnes zde vojáci slovy „Masada už nikdy nepadne“ přísahají na věrnost izraelskému státu.  Pokud vás Masada, stejně jako mě, nadchne, můžete si ji připomenout historickou televizní minisérií stejného názvu s Peterem O´Toolem v hlavní roli (DVD případně k zakoupení v obchodu se suvenýry).

 

V pozdním odpoledni opouštíme Masadu a vydáváme se do Negevské pouště. Ta zabírá téměř 70 %  území státu Izrael a tvoří ji skalnaté a prašné horniny, které jsou občas přerušované hlubokými krátery a údolími. Zapadající slunce barví poušť do všech odstínů růžové a oranžové barvy, ovšem romantické rozpoložení je záhy vystřídáno naší zvědavostí, kterou vzbudí nesmírně rozlehlý a důkladně oplocený objekt, kolem něhož projíždíme dlouhé minuty. Až dodatečně zjišťujeme, že se jedná o Negevské nukleární výzkumné středisko, jehož účel – výroba jaderných zbraní a ochuzeného uranu – nebyl nikdy oficiálně izraelskými úřady přiznán. Za tmy přijíždíme do jedné z pouštních osad a nemůžeme se nepodivovat nad tím, jak úspěšně se daří Izraelcům obydlovat území s tak kritickým nedostatkem vody. Pravdou je, že za tímto úspěchem stojí propracovaný koncept budování odsolovacích zařízení a šetrného nakládání s vodou. Izraelské domácnosti jsou vybavené úspornými splachovadly a sprchovými hlavicemi, pro zavlažování, které probíhá kvůli nízkému odparu pouze v noci, je využíváno až 86% odpadních vod, zemědělské plodiny jsou vybírané takové, které nejsou náročné na vodu. Díky tomu je Izrael v získávání vody zcela soběstačný a může v tomto směru sloužit jako vzor i pro ostatní země, které se v posledních letech s nedostatkem vody kvůli většímu suchu potýkají (včetně České republiky).

Negevská poušť IzraelSnaha o soběstačnost v získávání vody měla však i své stinné stránky. Kromě řady sporů o vodu, kterou Izrael vedl se svými sousedy, je aktuálně velkým problémem vysychání Mrtvého moře, jež je zásobováno jedinou řekou Jordán. Z té však odkloňuje vodu jak Izrael, tak i Jordánsko, což má za následek úbytek vody v moři až o jeden metr ročně. Abychom si užili jeho léčivých účinků dříve, než se nadobro vypaří, vracíme se na jeho pobřeží. K seznámení se s vodou, jejíž salinita dosahuje skoro 34%, využíváme jinak ne zcela zajímavé hlavní turistické středisko Ein Bokek. Dno moře tvoří tu více, tu méně ostré krystaly soli, je proto vhodné vydat se do vody v botách. Prvotní kontakt s vodou, která mě překvapuje svoji olejovou konzistencí, je skutečně zvláštní. Asi největší potíže mi činí to, že se z horizontální polohy nejsem schopna postavit se zpátky na nohy. Cítím se jako v pasti a začínám panikařit.  Protože ale tuším, že plácáním se a prudkými pohyby docílím akorát toho, že budu mít oči plné slané vody a také vím, že právě kvůli panice se v moři utopí několik nešťastníků ročně, zkouším to postupně a různými způsoby, až zase stojím na svých. Na severní pláže, které jsou vyhlášené léčivým bahnem, už mířím vybavená základním know-how, jak se ve vodě chovat, abych nezpůsobila újmu sobě, ale ani ostatním. A propos bahno. Bahno je na tom celém to nejlepší. Máme štěstí a na jedné z pláží potkáváme dívku z blízkého kibucu, která se prodejem přípravků s bahnem z Mrtvého moře živí. Důkladně nás instruuje, jak na to. Nejprve je třeba na sebe nanést tlustou vrstvu bahna a pěkně na sluníčku počkat, až zaschne. Teprve až potom je vhodné smýt jej v moři a následně se osprchovat pitnou vodou. Musím přiznat, že ani sebedražší peeling nebo tělové mléko nedokázaly s mojí kůží to, co tato mazlavá hnědá a na první pohled nevábně vypadající hmota.

Ač neradi, opouštíme Mrtvé moře a razíme na sever. Bereme to oklikou přes Nazareth, abychom se pokochali moderní bazilikou Zvěstování vystavěnou na místě, kde archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii narození Ježíše Krista. Bazilika je kromě svého moderního vzhledu zajímavá sbírkou obrazů Panny Marie, které pocházejí snad ze všech zemí světa. Některé jsou velice netradičně pojaté a například japonská verze Panny Marie působí vskutku exoticky. Krátce zastavujeme u Galilejského jezera a pokračujeme do Haify.

Haifa Izrael

Haifa

Haifa, nejvýznamnější izraelský přístav, nacházející se na úpatí hory Karmel, se v turistických bedekrech proslavila zejména nádhernými a přepečlivě udržovanými terasovitými zahradami, které se táhnou od přístavu až na vrchol hory. Uprostřed nich se nachází centrum nejmladšího světového náboženství, které čítá asi pět milionů věřících – bahaismu (Bahá’í) – a které reprezentuje Bábova svatyně, stavba se zlatou kupolí, jejíž interiér nám však zůstává skryt (svatyně je pro turisty otevřena pouze v dopoledních hodinách).

V těsné blízkosti Haify se nacházejí ještě další dvě města, která rozhodně stojí za návštěvu – Caesarea Maritima s pozůstatky starověkého amfiteátru, viaduktu a jednoho z největších hippodromů a přístavní město Akko, kde je možné mimo jiné navštívit rozsáhlé podzemní krypty a opevnění křižáckého opevnění. Navštívit doporučuji i místní citadelu, která těsně přiléhá k městským hradbám a během britského mandátu v Palestině sloužila jako vězení pro židovské aktivisty a politické vězně. Nelehký a smutný osud těchto bojovníků za izraelský stát připomíná zdejší popravčí místnost, kde skončila řada z nich. Její existence svědčí o značně komplikovaných vztazích mezi Brity a Izraelci během britské správy a mně z ní ještě dlouhou dobu běhá mráz po zádech.

Tel Aviv

Náš pobyt zakončujeme v hlavním městě Tel Avivu (v překladu znamená tento název jarní pahorek). Dávná historie Izraele protkaná nespočetnými náboženskými konflikty nám po celou dobu našeho pobytu neustále ztěžka dýchala na krk, tady je však všechno jinak. Tel Aviv, který byl původně pouhým předměstím jinak starobylého přístavu Jaffa, je mladým, moderním a kosmopolitním městem, jehož obyvatelé jakoby si chtěli vychutnat a užít každý den na plno. Možná za to může vědomí, že mír a klid je zde stav, který rozhodně není samozřejmý, a proto je potřeba si tyto chvíle vychutnat co nejvíce. Dlouhé pláže táhnoucí se podél celého města přímo vybízejí k plážovým radovánkám a nicnedělání, které je však i tady časově omezeno dobou, po kterou trvá šabat. Zatímco v sobotu není na plážích k hnutí, o neděli je zde o poznání klidněji. Chybí nám sobotní radostné dovádění psů na plážích, jež jsou pro tyto chlupaté a celkem málo vychované návštěvníky z části vyhrazené. Jakoby i oni tušili, že takto dobře nemusí být navždy, neúnavně se předhánějí a soutěží v tom, kolik kila písku se dá vyhrabat na deky svých páníčků, kteří se jej trpělivě, s úsměvem a docela zbytečně snaží vyklepávat zpátky.

Vysoká cena piva u plážových barů nás nakonec vyžene do centra města, kde máme možnost pokochat se čistou architekturou Bauhausu, kterou sem přinesli židovští architekti ve 30. a 40. letech 20. století. Bílé a zaoblené domy v kombinaci s originálně zařízenými pouličními kavárnami a bary působí velice příjemně a nám se v tento moment nechce vůbec domů.

Tel Aviv Izrael Nicméně vše jednou končí a aby můj smutek z odjezdu nebyl tak veliký, podstupuji před odletem na letišti výslech a bezpečnostní kontrolu v takovém detailu, že se směrem ke gatu plížím jako spráskaný pes.  Oč lépe je na tom můj spolucestovatel, jehož zcela nový pas nehyzdí a nekompromitují nevhodná razítka z Turecka či Maroka. Prochází kontrolou jakoby nic a prozíravě mi obstarává malé lahvičky Jacka Danielse, abych se z toho šoku nějak vzpamatovala.

Nutno závěrem říci, že toto byl jediný nepříjemný zážitek, navíc jednoduše vysvětlitelný izraelskou snahou zajistit bezpečí v zemi, jejíž vznik provázejí neustálé konflikty, které několikrát vyústily v regulérní válku. Nemůžu neobdivovat izraelské vlastenectví a odhodlanost, s jakou o svoji zemi pečují a chrání si ji, a tak jim tuto kontrolu nakonec odpouštím.

Deset dnů na návštěvu takto bohaté a krásné země je málo, láká mě představa projít ji od severu k jihu po takzvané Izraelské národní stezce. K tomu je však potřeba vyhradit si v závislosti na kondici 30 až 70 dnů a těch se mi úplně nedostává. Po návratu tak alespoň otevírám knihu Leona Urise Exodus, která sleduje osudy židovského národa v různých časových obdobích a která mi ještě více pomáhá pochopit zvláštní ráz a kulturu této neobyčejné země a jejích obyvatel.