Marocké království se během posledních let stává čím dál tím oblíbenější destinací cestovatelů, dobrodruhů, ale i běžných výletníků na cestě za dovolenou. Maroko je arabská země s bohatou historií, vyspělou kulturou a početnými přírodními krásami se otevírá světu, který ji opatrně objevuje. Nádherná starověká a středověká města pro každého milovníka Orientu. Takové místo navštívila i naše kolegyně Veronika Vodicová

Vydat se na přelomu prosince a ledna do Maroka byl nápad sice trochu unáhlený, ale nakonec docela logický – venku nevlídno, předvánoční shon v plném proudu a zamračené a unavené tváře všude, kam se člověk podíval. Co do počasí, jistě by se v tuto dobu našly i vhodnější a výrazně teplejší destinace, avšak výhodou Maroka je bezesporu to, že má v každém ročním období co nabídnout. Koupání v ledovém Atlantiku nebo návštěvu zasněžených hor Vysokého Atlasu jsme sice museli pro tentokrát oželet, ale i tak toho zbývalo mnoho k vidění.

Naše cesta začala na letišti v Casablance, odkud jsme se vypůjčeným a zachovalým vozem Peugeot 206 vydali na cestu podél pobřeží do krásné Savíry. Dálnice jsou v Maroku poměrně málo využívané a našinec může jen žasnout nad jejich perfektním stavem. O co pohodlnější je však cesta po dálnici, o to větší šok vás čeká v marockých městech. Maročtí řidiči jsou nedisciplinovaní a chodci zcela nevyzpytatelní, o nic lépe se nechovají ani ostatní účastníci provozu – dobytek všeho druhu, koně, osli, cyklisté nebo zdivočelí psi, kteří ve smečkách s oblibou dovádějí podél silnic a čekají na vhodnou příležitost, aby vám skočili před auto a způsobili vám tak dočasnou zástavu srdce (ne všem se to ovšem vždy vyplatí).

Savíra – život v přístavu

První naší významnější zastávkou bylo starobylé město Savíra (Essaouira), které se nachází přibližně 300 kilometrů jižně o1d marocké Casablanky na pobřeží  Atlantského oceánu. Ne náhodou zaujímá přední místo ve všech turistických průvodcích Maroka – modrobílá orientální medína tvořená spletí úzkých uliček je lemovaná vojenskými hradbami, ze kterých se nabízí krásný výhled nejen na širokou (a nutno podotknout, že značně větrnou) pláž a město samotné, ale především z nich lze nerušeně pozorovat rušný život ve zdejším přístavu.

Právě rybářský přístav dodává Savíře její nezaměnitelné kouzlo a atmosféru. Není těžké jej najít – spolehlivými ukazateli je sílící křik racků a intenzivní pach rybích vnitřností, který návštěvníkovi s citlivějším nosem a slabším žaludkem nemusí dělat vždy dobře.

Od časného rána, kdy většina turistů ještě tvrdě spí, se do přístavu sjíždějí desítky rybářských lodí, které přivážejí čerstvé ryby a mořské plody všech možných2 velikostí, tvarů i barev. Na rybáře, kteří ryby opracovávají a připravují k prodeji, bedlivě dohlíží místní opeření obyvatelé přístavu. Rackové se neodbytně hlásí o svůj podíl,  a jestliže jim rybáři neservírují vnitřnosti a další neprodejné části ryb dostatečně rychle, neváhají těm méně pozorným ukrást celou rybu přímo pod rukama. Celé dění zdánlivě nezaujatě pozorují savírské přístavní kočky, které se po většinu dne líně povalují na hromadách rybářských sítí. Jejich lesklá srst a dobrá kondice dávají tušit, co je hlavní složkou jejich jídelníčku. Ryb je dostatek a Maročané mají kočky v oblibě, není tedy třeba nikam spěchat.  Kladné stránky života v přístavu nakonec objevili i místní psi, kteří stejně jako kočky polehávají na měkkých sítích, nebo čekají u stánků na svůj rybí příděl.

Zatímco je Savíra ideálním místem k provozování „catspottingu“, o něco méně vhodným se jeví pro strávení silvestrovské noci. Již kdysi jsem někde zaslechla, že v muslimské zemi si na Silvestra člověk moc zábavy neužije a nejinak tomu bylo i zde. O půlnoci vítalo příchod nového roku na střeše jednoho (jediného) baru jen několik málo turistů, místní zřejmě v pohodlí domova popíjeli marocký čaj anebo šli už dávno spát. Ohňostroj byste zde na obloze vyhlíželi marně.

Marakeš – červená perla Afriky

Marakeš patří k jednomu ze čtyř královských měst Maroka a jeho návštěvu byste si rozhodně neměli nechat ujít. Červenou perlou se nazývá díky domům postavených z cihel z lateritové půdy a svým charakterem je poklidné Savíře na hony vzdálené. První, s čím je potřeba se smířit, je fakt, že zde budete neustále bloudit. Byť se mi daří snadno se ztrácet téměř všude, byla jsem překvapená, jak rychle se nám to podařilo poté, co jsme jednou z bran vstoupili do medíny.

3Úzké uličky lemované dvou- až třípatrovými stejně vyhlížejícími červenými domy nedávaly šanci vytvořit si jakoukoli pomocnou síť orientačních bodů. Po dlouhém bloudění, kdy jsme se ani neodvažovali představit si, jak najdeme naše auto odstavené za zdmi medíny, jsme se konečně dostali k tomu hlavnímu, co Marakeš proslavilo – náměstí Djema el-Fna, které výrazně napomohlo tomu, že se marakešská medína dostala na seznam světového dědictví UNESCO. Tedy nikoli náměstí samotné (které samo o sobě tak zajímavé není), ale to, co se na něm odehrává. Popravy, které se zde ve středověku konaly a které mu daly jméno (v překladu znamená název náměstí „shromaždiště mrtvol“) vystřídala o něco veselejší zábava – po setmění se tento obrovský prostor zaplní pojízdnými restauracemi, ze kterých se line po zbytek noci nepřetržitě kouř a neodolatelná vůně orientálních jídel.

Jedinečnou atmosféru dokreslují umělci všeho druhu – bubeníci, zaklínači hadů či klauni. Prodavači všudypřítomných stánků jsou však neodbytní a brání vám vychutnat si nerušeně atmosféru tohoto bláznivého místa. Nám se to nakonec podařilo – seznámili jsme se s jedním z nich a zbytek večera jsme proseděli u jeho stánku, popíjeli marocký čaj a sledovali okolní dění bez toho, aby nás někdo obtěžoval. Dozvěděli jsme se tak i to, proč mají někteří mladí Maročané tak špatný chrup a jak je to s randěním v této konzervativní muslimské společnosti.

Fes – těžký život barvíře a koželuha

4Troufnu si odhadnout, že za návštěvou Fesu stojí ve většině případů přání návštěvníků na vlastní oči spatřit známý a velice fotogenický obraz místních koželužen, potažmo barevných kádí, ve kterých se kůže ručně namáčejí a barví. Toto další královské město, které se nachází na severu Maroka, toho může nabídnout samozřejmě mnohem více (za pozornost určitě stojí starobylé univerzity Bou Innania či Karaouiane), ale pravdou zůstává, že návštěva koželužen je přeci jen zážitek zvláštního druhu.

To, co žádná fotografie nebo obrázek nedokáží bohužel (i když zde spíše bohudíky) přenést, je totiž pach. Nebo přesněji řečeno v tomto případě spíše zápach.

Barvířskou čtvrť nacházíme za pomoci místních poměrně snadno. U vchodu do jednoho z obchodu s kůžemi, z jehož terasy lze dění v koželužnách pozorovat jako na dlani, nám zdejší samozvaný průvodce nabízí větvičku marocké máty. Vnímám to jako roztomilý projev pohostinnosti, ale s díky větvičku odmítám.

Praktický význam větvičky mi dochází ihned poté, co vystoupáme do třetího patra, a z terasy se nám otevře výhled na barevné kádě. Dříve než moje oči stihnou zpracovat jakékoli obrazové vjemy, udeří mě do nosu nezvyklý a příšerný zápach všudypřítomných surových kůží. Teprve až poté, co si nos trochu uvykne, jsem schopná alespoň trochu vnímat výklad našeho průvodce. Zpracovávané kůže jsou nejčastěji ovčí, kozí a hovězí, najít se však dají i kůže velbloudí či z antilop. Kůže nejprve procházejí fází namáčení a to v roztoku s vápnem a holubím trusem. Po měsíci až dvou se kůže vyndávají a změkčují, poté putují do kádí s barvivy. Následuje fáze sušení a samotného zpracování. Veškeré úkony se zde provádějí ručně a po chvíli sledování té dřiny mi barvířů začíná být opravdu líto. Ve výše položeném Fesu je nyní něco kolem 15 stupňů Celsia, hádám tedy, že obsah kádí bude asi docela studený. Mokré kůže musejí být těžké a o přírodním původu barviv či roztoků si také (výkladu průvodce navzdory) nedělám iluze. Možná se již dnes jedná jen o atrakci pro turisty (většina kůží se prý stejně zpracovává v moderních závodech nedaleko odsud), ale hlavní protagonisté této show svůj denní výdělek rozhodně nemají zadarmo. Spíše jen ze zdvořilosti navštěvujeme jeden z obchodů s koženými výrobky a já musím žasnout nad tím, jak perfektně a vkusně jsou zpracované. Ať již se jedná o kožené tradiční taburety, bundy, kabelky či boty, s podobnou kvalitou se u nás jen tak nesetkáte. Průvodce může být nakonec spokojený – svoji provizi dostane, já za to odcházím o pár set dirhamů lehčí.

5

Maroko samozřejmě není jen o královských městech, samostatnou kapitolu si zaslouží i zdejší nádherná příroda, která má mnoho podob. Lze říci, že tato země má pro každého něco – starobylá města, která ocení milovníci památek a historie, hory jako stvořené pro několikadenní treky či zimní lyžování, poušť, kterou nejlépe poznáte z hrbu velblouda a samozřejmě moře. Ať už to mírné Středozemní nebo divoký Atlantik, který nabízí perfektní podmínky pro surfaře.

Zcela zvláštní cestopis by také mohl být věnován výtečné marocké kuchyni a na delší vyprávění by byla i marocká pohostinnost, se kterou jsme se setkávali na každém rohu. Jsem ráda, že jsem mohla tuto zemi alespoň z části poznat a vím určitě, že moje návštěva zde nebyla poslední.

Autor: Veronika Vodicová