Nadnárodní hráči se státním tendrům vyhýbají

Pokud byste pátrali po tom, kdo našim ministerstvům a dalším státním institucím zajišťuje letenky, ubytování a další servis pro pracovníky vyjíždějící na služební cesty, zřejmě byste nenarazili na jména nadnárodních specialistů na tuto problematiku. Do tendrů, v kterých je základním kritériem cena transakčního poplatku, se totiž vesměs nehlásí. Pracovat „zadarmo“ a svoji marži schovávat do cen letenek či kamuflovat jiným způsobem, prostě nemohou…

O tom, že libůstkou tuzemských úřadů je tlačit své dodavatele služebních cest do nesmyslně nízkých (zhusta podnákladových) cen, jsme už na stránkách COT business v minulosti několikrát psali. Po delší pauze jsme se rozhodli udělat menší sondu a zjistit, zda došlo k nějakému pokroku. Jak jsme zjistili, k vývoji došlo, o pokroku však nemůže být příliš řeč. Ukázalo se, že nadnárodní hráči, kteří na neutěšený stav v minulosti poukazovali, zvolili cestu nejmenšího odporu – o státní zakázky přestali usilovat.

Pavel Němec ze společnosti HRG přiznává, že některým ministerstvům jeho firma služby poskytuje, ovšem pouze těm, která „dlouhodobě za služby platí seriózním servisním poplatkem“. Výběrových řízení, z kterých je patrný tlak na cenu, se prý HRG neúčastní. Na globální bázi disponuje HRG oddělením, které se na státní zakázky specializuje. „Je vtipné, že mí kolegové nedokážou pochopit, proč se v Česku všechny instituce orientují pouze na cenu servisního poplatku, která tvoří celkově zhruba 3 % výdajů na služební cesty. Těch zbylých 97 %, kam patří letenky, hotely, letištní poplatky a další náklady, nikdo neřeší,“ poznamenává Němec. Problém je podle něj v tom, že státní instituce nenakupují jako klasické společnosti, tedy nesahají po nejlevnější a nejvhodnější variantě. Letenky jsou často nakupovány s ohledem na soukromé věrnostní programy cestujících, principiálně jde také obvykle o flexibilnější a tím dražší letenky. „Dokud se nebudou chovat státní instituce jako klasické komerční firmy a nesoustředí se více na těch 97 %, nic se dále neposune,“ uvádí Pavel Němec, který na druhou stranu poznamenává, že kvůli tomu, jak je formulován zákon, je nejjistější srovnat nabídkovou cenu, tedy výši servisního poplatku.

 „Všechna poslední výběrová řízení skončila hodně podobně, například byly odmítnuty ceny 0, 10 Kč a podobné. Na druhou stranu byla vybrána cena třeba 61 Kč, která byla z nějakého důvodu posouzena jako ‚nedumpingová‘, ve skutečnosti ale náklady na jednu letenkovou transakci budou někde kolem 200 Kč, takže i za těchto podmínek nelze klienta s rozumnou marží obsluhovat,“ netají své rozladění Pavel Němec, podle kterého následuje jediný logický dotaz – jak si daná agentura vydělá na živobytí a mzdy lidí? Je šance, že by se situace změnila?

Pavel Němec vidí jako jedinou cestu k nápravě v bojkotu podobných tendrů. „Přál bych si, aby trh cestovních kanceláří prostě jednou našel tu odvahu a takového výběrového řízení se vůbec neúčastnil. Jedině tak se asi něco může posunout,“uvádí. I on je však v tomto ohledu skeptik, firem, které k těmto kritizovaným praktikám přistupují, je stále dost. „Ministerstva navíc často nenakupují kartou, která by zajistila transparentnost vyúčtování, takže podmínky pro šizení jsou přímo skvělé,“ uzavírá Němec.

V této souvislosti se na mysl vkrádá jediná možná otázka – neměl by si stát, který chce elektronickou evidencí tržeb bojovat proti daňovým únikům u živnostníků, nejprve zjednat pořádek ve svých vlastních institucích?

 

Text: Petr Manuel Ulrych